Město Hořice leží na jižním úbočí Hořického chlumu, jenž je přirozeným předělem mezi drsným podhůřím Krkonoš a úrodným Polabím. Dnes je známé nejen bohatými kamenickými a sochařskými tradicemi, ale i průmyslem textilním a výrobou oblíbených hořických trubiček. Málo se však již ví, že zde v minulosti sídlila poměrně silná židovská komunita, jež dala městu i světu řadu vynikajících osobností a na niž v současné době upomíná již jen několik němých svědků.

Z historie židovského města
Poprvé se Židé v Hořicích připomínají již r. 1524, avšak jejich větší příliv přichází teprve ve století 17. Činnost Židů věnujících se převážně obchodu se však záhy začala střetávat se zájmy hořických cechů a stupňující se spory vyřešila hraběnka Marie Kateřina Strozziová v r. 1681 vydáním zvláštních instrukcí. Pravděpodobně již počátkem 18. st. se ve městě ustavila židovská obec s vlastní samosprávou i s vlastním jměním. Židovské osídlení se soustředilo v severní části města v dnešní Karlově ulici, pro niž se ve starších dobách užíval název Židovská. K r. 1728 prameny uvádějí, že Židé mají ve městě devět domů, z toho tři na náměstí. Před nimi stávalo osm židovských krámů, které byly trnem v oku křesťanským sousedům, což vedlo k nejrůznějším třenicím. Řešení nakonec navrhli sami Židé, kteří požádali o výměnu svých domů na náměstí za křesťanské v Židovské ulici. Za Josefa II. byly v r. 1785 židovské domy očíslovány římskými čísly od I do XX a teprve v r. 1850 jim byly při číslování městských domů přidány číslice arabské. Do osudů hořických Židů silně zasáhlo selské povstání v r. 1775, při němž byla jejich osada násilně vypleněna a vydrancována. Zrovnoprávnění a větší svobodu přinesly teprve zákony císaře Josefa II. Z 19. st. se o životě židovské obce dochovalo málo zpráv, ačkoliv právě v té době dosáhla největšího rozmachu. V r. 1857 obec vykazuje nejvyšší počet svých členů (405). Od 2. pol. 19. st. však začal počet Židů ve městě klesat, což bylo dáno nejen odchodem některých rodin, ale i přestoupením ke křesťanství. S tím pochopitelně souvisel i pokles obecních příjmů, z nichž byl hrazen provoz synagogy a školy. Koncem 19. st. zde našlo odezvu hnutí českožidovské, jehož cílem bylo posílení českého ducha v židovských rodinách, v kostele i ve společnosti a v r. 1903 se v Hořicích uskutečnil sjezd Jednot českožidovských při příležitosti velké Výstavy českého severovýchodu. Na počátku 20. st. nadále klesal nejen počet příslušníků, ale i zájem o práci pro obec. Těžké ztráty přinesla 1. světová válka a obec v následujících letech již jen živořila. V předvečer 2. světové války čítala obec pouhých 70 osob.

Židovský hřbitov
Starý židovský hřbitov se nachází na kopci severně od bývalé židovské osady a ačkoliv se v pramenech poprvé připomíná r. 1748, vznikl pravděpodobně již ve století předcházejícím. Nejen domy hořických Židů, ale i místo jejich posledního odpočinku, se v minulosti stávalo často terčem útoků různých rozpustilců. Aby mohl být hřbitov lépe hlídán, postavila u něj obec kolem r. 1776 domek pro hlídače, v němž byla zároveň umístěna i márnice. V 19. st. došlo sice k rozšíření hřbitova, ten však již začíná v důsledku soustavného úbytku populace stále více chátrat, pomníky jsou povalené a zarůstají trávou. Starý hřbitov v té době přestává vyhovovat soudobým požadavkům a úřady naléhají na založení nového. K tomu došlo v sousedství nového městského hřbitova na vrchu Gothard v r. 1897 a v r. 1900 byla na novém židovském hřbitově postavena modlitebna.

Synagóga
V r. 1725 obdržela obec svolení pražského arcibiskupa, jakožto správce nadačního panství, ke stavbě vlastní synagógy i k půjčce dřeva a peněz z vrchnostenského důchodu. Záhy nato i přes protesty místního duchovenstva vyrostla v těsném sousedství Židovské ulice nevelká, pravděpodobně dřevěná synagóga, jež však velmi brzy přestala dostačovat potřebám rozrůstající se komunity. Proto již v r. 1764 požádala obec hradeckého biskupa o povolení rozšířit stávající budovu, aby Židé mohli vykonávat své obřady v synagóze a nikoliv na veřejné ulici, kde budili pohoršení křesťanů. Stavba byla konzistoří povolena, byla však stanovena maximální velikost budovy a fasáda musela být provedena bez jakýchkoliv vnějších okras. Nová synagóga byla dostavěna v r. 1767 a k jejím dalším úpravám došlo v letech 1859 a 1902. Až do r. 1919 měly Hořice svého rabína. Poté, když již neměla obec peníze na jeho vydržování, dojížděl vyučovat náboženství rabín z Jičína.

Židovská škola
Židovská škola byla v Hořicích založena v r. 1782 na základě dvorského dekretu z r. 1781. Zpočátku byla umístěna v domě vedle synagógy pod bytem rabínovým, později i v některých soukromých domech. V r. 1826 navštěvovalo školu 64 žáků. Ve 2. pol. 19. st. počet dětí vzrostl tak, že škola byla přeměněna na dvojtřídní, později trojtřídní. Nejvyššího počtu žáků (106) dosáhla ve školním roce 1869/1870. Poté opět nastává pozvolný pokles, související s úbytkem populace. Je s podivem, že počátkem 80. let, kdy se počet žáků pohyboval již jen mezi 40 - 50, zakoupila obec pro školu dům čp. 167 na hořickém náměstí. Nadšení pro věc muselo být tehdy veliké, neboť náklady na zakoupení domu a nezbytné úpravy přesáhly částku 9 000 zl., z níž téměř polovina byla získána dary. Velmi brzy však začala být tato škola trnem v oku křesťanským sousedům, kteří již od r. 1882 prostřednictvím místního odboru Ústřední matice školské usilovali o její zrušení. Označovali ji jako německou, a žádali, aby židovské děti, s ohledem na život v českém městě, chodili do školy městské, jež nabízela dle jejich názoru lepší vzdělání. Představitelé židovské obce tyto námitky odmítali s tím, že škola vyučuje stejnou měrou češtině i němčině a její absolventi úspěšně studují na středních školách českých i německých. Koncem století však již klesl počet žáků natolik, že byla škola v r. 1898 zrušena.

Počátky průmyslu
Podle dochovaných zpráv se v Hořicích první Židé věnovali obchodu, avšak již záhy se někteří z nich pokoušejí podnikat ve výrobě především textilního zboží. V 1. pol. 18. st. se ve městě připomíná tiskárna na kartouny a výroba pentlí. Později židovští faktoři vykupují dílo domáckých tkalců a v r. 1856 zahájili Emanuel Feuerstein a bratři Goldchmidtové provoz v první manufaktuře. Výroba se vyplácela, a tak zde bylo v krátké době postaveno židovskými podnikateli několik textilních továren. V r. 1858 otevřel Bedřich Hirsch tkalcovnu v Bělohradské ulici, v r. 1860 zahájili bratři Goldschmidtové provoz v nové tkalcovně na Borku a v r. 1862 vyrůstá největší tkalcovna v dnešní Husově ulici nákladem Isaaka Feuersteina. V r. 1888 byl položen základní kámen k nové Goldschmidtově tkalcovně v dnešní Havlíčkově ulici a jako poslední postavili v r. 1912 Adolf Mautner a Josef Müller tkalcovnu na okraji města u Chvaliny. Zmínku zaslouží i vyhlášená výroba macesů, již provozoval v 90. letech 19. st. Absolon Raubitschek.

Významní rodáci
V Hořicích se narodil významný německý spisovatel a filozof Fritz Mauthner (1849 - 1923) a známý cestovatel Julius Hirsch (1857 - 1936). Největší požehnání zdejšímu kraji však přinesla známá lékařská rodina Levitů. Její zakladatel Vít Levit (1811 - 1877), lékař a ranhojič, byl spolužákem K. J. Erbena a ač byl vyznání izraelského, získal si záhy pro svou obětavost všeobecnou úctu a vážnost. Jeho náhrobek na starém hřbitově nese jako jediný český nápis. Jeho jediný syn Eugen (1850 - 1900) jako první z rodiny přijal křest. Je zakladatelem hořické okresní nemocnice, která se pod jeho vedením stala ústavem vysoké odborné úrovně. V rodinné tradici pokračovali i oba Eugenovi synové. Jan (1884 - 1944) byl vynikajícím českým chirurgem. Za své zásluhy byl jmenován primářem chirurgického oddělení nemocnice v Praze Na Bulovce a profesorem válečné chirurgie na Karlově univerzitě. Zahynul v r. 1944 v Osvětimi. Vít Levit (1888 - 1956) vystudoval lékařství i práva a stal se docentem soudního lékařství na Karlově univerzitě. Za války byl vězněn v Terezíně a jako jediný z rodiny se dožil osvobození.

Svědkové zašlých časů
Nacistická genocida způsobila v Hořicích zánik židovské komunity. Jako svědek kdysi prosperující osady zůstala ve městě budova staré synagógy, již od r. 1956 využívá pro své bohoslužby Církev československá husitská, a starý hřbitov s cennými historickými náhrobky. Smutný osud stihl nový hřbitov na Gothardě, jenž byl po 2. světové válce zlikvidován a cenné mramorové pomníky zmizely neznámo kam. Na jeho pozemku byli v květnu 1945 pohřbeni padlí rudoarmějci a oběti transportů zajatců. Upomínkou na přítomnost židovského etnika jsou i budovy bývalých tkalcoven, z nichž jen některé pokračují v původní textilní tradici, a rezidenční vily židovských fabrikantů, honosící se dodnes pozoruhodnou architekturou. Židovské město se svým koloritem zaniklo a s ním zmizeli jeho obyvatelé, kteří s městem po staletí prožívali dobré i zlé a kteří, byť tuto zem pokládali za svůj domov, byli v ní považováni za cizince. Pamětníci odcházejí, jen němí svědkové vyprávějí.

                                                                            PhDr. Oldřiška Tomíčková
                                                                 otištěno v časopisu KRKONOŠE 1/2002