Alois Hlavatý
6. 7. 1906 - 4. 7. 2001
Tyto stránky přínášejí nahlédnutí do života miletínského rodáka, válečného sokola, studenta, poručíka, soudního a bilančního znalce, mukla, básníka...

K ŽIVOTNÍMU JUBILEU ALOISE HLAVATÉHO
Autor: Michal Kuchta
Převzato z časopisu Pod Zvičinou
Článek byl původně napsán k životnímu jubileu, A. Hlavatým autorizován, bohužel zemřel dva dny před svými 95. narozeninami...

Alois Hlavatý se narodil 6. července 1906 v Miletíně u Hořic. Mezi devíti sourozenci přišel na svět jako osmý. Otec byl zedníkem - fasádníkem, později cementářem. V roce 1917 se stal Alois Hlavatý jako jedenáctiletý chlapec členem tehdy ilegálního Válečného Sokola v Polšti u Miletína. V Miletíně byla totiž četnická stanice, a tak bylo rozhodnuto scházet se v Polšti ve mlýně. Jejich náčelníkem byl mlynářův syn Alois Munzar. Na počátku prázdnin v r. 1918 chtěli mít veřejné vystoupení, které však bylo zakázáno. Přesto je ale uskutečnili asi o měsíc později na louce poblíž Prášilova dvorce. Dorostenec Hlavatý před tím roznášel oznámení po Miletíně, v Hořicích a okolí. Když Alois Hlavatý nastoupil po prázdninách do školy, nechal si ho zavolat pan řídící a oznámil mu rozhodnutí od škol. inspektorátu, že musí školu opustit právě pro účast na sokolském cvičení. Chlapec Alois to nechápal, protože v Sokole nespatřoval nic špatného, co by lidem škodilo, nebo dokonce ubližovalo. Naštěstí došlo k tolik vytouženému vyhlášení samostatnosti Československé republiky. Tehdy mu pan řídící řekl něco jiného, ať se oblékne do sokolského (režné kalhoty, červená košilka, kulatá čepička), že přednese text, který mu napíše, před miletínskými občany na náměstí. Pan Hlavatý si pamatuje velmi dobře, jak ho vstrčili do ohrádky kolem pomníku K. J. Erbena a jak text veřejně přednášel. Dodnes si pamatuje úvodní slova!

Po vychození obecné a měšťanské školy se měl v Miletíně vyučit strojním zámečníkem. Už od dětství měl zálibu v malování. Takovéto další odborné studium však u něho nepřicházelo v úvahu, protože nebylo dost peněz pro další výuku někde jinde než v Miletíně. Ředitel měšťanky Fr. Brykner už tehdy v něm rozpoznal zvýšené nadání, a proto doporučil jeho otci další studium na Obchodní akademii v Hořicích, kam by mohl docházet pěšky. Po další debatě si jeho otec dal říci, a tak syn Alois po čtyři roky, ráno i odpoledne, celkem 8 km, odměřoval cestu mezi Miletínem a Hořicemi. Od druhého ročníku byl vzhledem k dobrému prospěchu osvobozen od celého školného, které tehdy činilo 600 korun ročně. To byla velká úleva pro otcovu kapsu.

V době, kdy ještě chodil v Miletíně do měšťanky, si během jedněch prázdnin udělal knihvazačský kurs a o druhých kurs pro výrobu a malování dřevěných hraček.

Obchodní akademii navštěvoval v době od 1. 9. 1921 do 18. 6. 1925, kdy se podrobil tehdy ještě dobrovolné zkoušce maturitní (dospělosti), která byla současně přijímací zkouškou na Vysokou školu obchodní. Jak A. Hlavatý vypráví, docházení do školy do Hořic bylo velmi příjemné. Cesta vedla hezkou krajinou, kterou si pan Hlavatý velmi oblíbil. Horší to bylo v chladných měsících, kdy zimy bývaly o hodně větší, než je tomu dnes. Tehdy cestou přes Chlumy kolem Hlohové kapličky se musel velmi často až po pás prodírat sněhovými závějemi. Po absolvování byl po dobu tří měsíců zaměstnán jako výpomocný účetní u firmy Fr. Machek, mlýn a pila, v Rohoznici u Miletína. Poté od 1. 10. 1925 do 30. 9. 1926 absolvoval praxi v Občanské záložně v Miletíně jako účetní příručí. Dne 20. 5. 1926 byl odveden k výkonu vojenské služby. Po čtrnáctiměsíční službě byl propuštěn jako desátník aspirant se zkouškou na důstojníka v záloze. Našel si práci ve Skuhrově nad Bělou v Orlických horách, kde získal zajímavé místo, ale po čase přišla nabídka pracovat v záložně v Novém Bydžově, kam se nakonec přestěhoval. Touto změnou přešel do peněžnictví, kterému se poté věnoval téměř celý život. V Novém Bydžově tedy pracoval od 1. 7. 1929 až do 15. 4. 1942. Zanedlouho po přestěhování se oženil 3. 8. 1929 s Magdou Vitákovou a 19. 8. 1931 se jim narodil syn Vladivoj. Prvního dne roku 1933 byl povýšen na poručíka v záloze. V roce 1937 byl zapsán ke studiu na Vysoké škole obchodní. 11. 7. 1938 umírá otec Josef Hlavatý, narozený 18. 6. 1863.

1. 1. 1938 byl jmenován pokladníkem Občanské záložny a od 8. 10. 1941 účetním. Z titulu svého služebního zařazení byl v roce 1942 Vrchním soudem v Brně, Nejvyšším soudem v Praze a u všech krajských obchodních soudů v Čechách a na Moravě zapsán do seznamu svazových revizorů.
V roce 1939 byly za německé okupace zavřeny všechny vysoké školy. Ve studiu soukromě pokračoval a po odborné zkoušce (19. 1. 1944) se stal členem Grémia účetních a bilančních znalců v Praze. Bylo to pro něho zřejmě největší ocenění, jakého mohl ve svém oboru dosáhnout.

Nikdo ovšem netušil, že A. Hlavatý jako důstojník v záloze, vyškolený pro interní zpravodajskou službu, aktivně pracoval v odboji. Jako účetní znalec a revident měl volný pohyb po protektorátu a tedy lepší přístup k informacím. Vedl odbojovou skupinu přímo v Novém Bydžově, kde se scházeli v knihkupectví pana Panochy. Aktivity A. Hlavatého zůstaly neodhaleny, a to dokonce zásoboval partyzány a převážel je do Nového Bydžova. Když přišly květnové dny 1945, díky diplomatickému vyjednávání Aloise Hlavatého byla v noci z 5. na 6. května bez jediného výstřelu obsazena místní škola, kde sídlila německá posádka. A. Hlavatý s velitelem zacházel jako s důstojníkem a nečinil mu žádná příkoří. Následující den však novobyd. dobrovolníci museli školu vyklidit, protože se blížily něm. jednotky od Hradce Králové. Do školy se vrátili něm. vojáci, kteří nakonec město opustili s přijíždějící něm. kolonou, aniž by se mstili na místních obyvatelích. Jsem přesvědčen, že díky dobrému zacházení skupiny pana Hlavatého s něm. vojáky při obsazování školy bylo město ušetřeno zbytečné pomsty ze strany okupantů.

Po kapitulaci Německa se v republice počal obnovovat pořádek. Vznikla také Českoslov. vojenská bojová jednotka z Novobydžovska, která se pod velením poručíka Aloise Hlavatého přesunula do nejsevernějšího místa Frýdlantského výběžku na samou státní hranici. A. Hlavatý se zde snažil vytvořit ovzduší naprosté jistoty, klidu a bezpečnosti. Pochvalná uznání udělená této jednotce a jejímu veliteli dokazují, že se svého úkolu zhostili dobře.

V květnových dnech vydal A. Hlavatý svoji první knihu Květen 1945, která obsahovala tři emotivní básně spojené s okupací (přetištěny v nové knize: Šelmy na scéně 1939 - 48, 1. vyd. 1999). Z tehdejšího výtěžku zafinancoval svoji jednotku v pohraničí. Bohužel armádní peníze ušetřené A. Hlavatým byly záhy rozkradeny nadřízeným důstojníkem. Druhou část peněz tehdy věnoval na Masarykovo konto proti tuberkulóze.

Po demobilizaci se A. Hlavatý dále věnoval povolání revidenta. 8. 3. 1946 byl jmenován přednostou ústřední správy Všeobecného družstevního svazu, 13. 7. 1946 jeho administrativním ředitelem. Pro stávající režim se stal osobou zcela nespolehlivou, protože nesouhlasil s tím, jak byla do života uváděna nová politická diktatura. Do jeho kanceláře byl usazen komunista, který ho ve všem sledoval a který později měl zaujmout i jeho místo.

A. Hlavatý se podruhé nechal zapsat na Vysokou školu obchodní. Stejně jako v roce 1939 pro zavření vysokých škol nacisty nemohl ve studiu pokračovat, tak i nyní pro zamítavý postoj k stávajícímu režimu byl ze školy vyloučen a ekonomii dále studoval jenom soukromě. Své názory se snažil zveřejňovat v denním tisku. Noviny však už nesměly nebo se bály jeho články publikovat. Rozhodl se proto pro vydávání ilegálních novin pod názvem "Nástup", které později byly vydávány v nákladu asi 300 kusů a byly tištěny přímo ve svazu. V redakci byli dva úředníci z ministerstva financí, dva z úřadu hospodářství a práce a tři z ministerstva vnitra. Na vydávání a rozšiřování pracovala i řada jiných lidí: architekt Ing. Kabát, otec známé herečky Zity Kabátové, prokurista Josef Daněk z hlubočepské chemické továrny, Jar. Plocek, ředitel záložny v Brně, Mir. Šimek, učitel hudby z Hořic, a jiní. Tito lidé o sobě nevěděli a vůbec se neznali. Jeden ze známých Ing. Kabáta, už komunista, předal jedno číslo na policii. Ing. Kabát byl zajištěn, při výslechu vyzradil A. Hlavatého, kterého sebrali v jeho kanceláři dne 21. září 1948.

Nejdříve byl vyslýchán "na čtyřce" v Bartolomějské ulici, načež před polednem byl převezen na Pankrác. Krátce po poledni vstoupil k němu do cely neznámý člověk a vyšel s ním ven z věznice. Tam mu řekl, že je opět volný, ale že musí ven za hranice, nebo bude znovu zajištěn. Umožnil mu útěk z Prahy a poblíž Aše i do Německa.

A. Hlavatý přemýšlel o muži, který ho vyvedl z Pankráce a umožnil mu odchod za hranice. Byl to jistě někdo z "vnitra", kdo věděl o časopise "Nástup". Měli tam obavu, aby Hlavatý při výslechu "nepromluvil" a někoho nevyzradil. Proto mu raději pomohli v cestě na Západ a z republiky ho odklidili.

Alois Hlavatý přešel hranice směrem na Selb, odtud jel do sběrného tábora do Regensburgu, kde všichni uprchlíci byli ubytováni v Götheschule. Tam pracoval v registrační kanceláři. Odtud byl 15. 12. 1948 převezen do mateřského tábora do Murnau v Bavorsku. Zaměstnání našel v Gautingu u Mnichova, kam z Murnau denně dojížděl. Byl dobře placen, a tak uvažoval o tom, že si do Německa převede i manželku a svého syna. Pokusil se o to 27. července 1949. Jeho útěk byl jedním mužem, pracujícím v Německu "pro obě strany", předem do republiky nahlášen a Hlavatý byl na hranicích již očekáván a zatčen.

To, co následovalo, bude navždy patřit mezi nejčernější místa naší historie, kdy velkou fyzickou i psychickou bolest vykonávali na lidech stejní příslušníci našeho národa. A. Hlavatý měl zaplatit tím nejvyšším, původní návrh zněl: trest smrti! Nakonec byl po vykonstruovaném procesu 31. března 1950 odsouzen pro zločiny velezrady a vyzvědačství podle zákona č. 231/48 sb. k trestu těžkého žaláře na doživotí, ke konfiskaci celého jmění, dále k peněžitému trestu ve výši 10 000 Kčs a ke ztrátě čestných občanských práv na deset let. Seděl na Pankráci, na Borech, na Mírově a na Slovensku v Ilavě a nejvíce v Leopoldově. Do "sbírky" velkých čsl. kriminálů mu chyběly pouze Kartouzy. Ve věznicích se přesvědčil, co všechno člověk dokáže, zapomene-li, že je člověkem. Aby nepropadl zoufalství a beznaději v nejkrizovějších chvílích svého života, uzavíral se do svých myšlenek, vzpomínek a představ. Vzniklé myšlenky veršoval a uspořádával do nekonečných veršů, které ztvárnily jeho pocity a tužby.

Propuštěn byl z Leopoldova 23. září 1960 jako člověk plně invalidní, režimem zcela opotřebovaný, vážící jen 39 kg. Po propuštění až do roku 1967 nikde nepracoval a byl mu vyměřen minimální důchod ve výši 400 Kčs. Práce, které mu byly nabídnuty, např. jako topič u kotle nebo mazání kolejí, či někde na stavbě nebyl schopen vykonávat. Až mu v r. 1967 jeho kamarád pomohl k místu ve výstavnictví, kde pracoval až do jara r. 1989 celkem na 32 mezinárodních výstavách. Nejdříve tam pracoval jako manuální pracovník, později jako ekonom. Většina vystavovatelů k nám přijížděla ze západu a styk s nimi z důvodů politických byl pro Hlavatého velmi nebezpečný. Přesto riskoval. Navazoval s nimi styk a také jejich prostřednictvím se některé z jeho básní z vězení dostávaly na Západ, kde pod vymyšleným jménem byly zveřejněny. Tak se jeho básně dostaly do Německa, některé až do Anglie a do Kanady, kde byly otištěny v našem českém tisku.

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v r. 1968 se A. Hlavatý účastnil všech protestních schůzí, jež byly v Praze konány. Po upálení Jana Palacha složil na něho báseň, která byla rozšiřována po Praze i okolí a dokonce ji směrem od muzea nalepil i vzadu na pomník sv. Václava na Václavském náměstí. Visela tam po tři dny, než ji kdosi strhl. Nechyběl také na oslavách, které se konaly k 28. říjnu 1968 a 1969 a i po léta další, kdy stávající režim projevil až hrubou brutalitu.

Zúčastnil se také všech vzpomínkových shromáždění, jež se konala v době tzv. Palachova týdne, z nichž nejbouřlivější se konalo 16. ledna 1989 k 20. výročí sebeupálení Jana Palacha. Tohoto dne také režim ukázal, čeho všeho je schopen, a proto Hlavatý na tyto události napsal báseň "Kolo se točí".

V roce 1989 opět nebylo dne, aby Hlavatý chyběl na protestních shromážděních proti stávajícímu komunistickému režimu. Na shromáždění, jež se konalo v Praze dne 24. listopadu, kdy ulice středu města a i celé Václavské náměstí byly lidmi úplně přeplněny, vyzval jeden z přítomných Aloise Hlavatého, aby od sochy sv. Václava k tomu úžasnému davu lidí také něco promluvil jako bývalý politický vězeň. Hlavatý vyhověl. Mluvil bez jakékoliv přípravy. Jeho projev kdosi "natočil" a byl potom rozšířen po Praze i okolí.

V pondělí dne 27. listopadu se konalo v Praze další shromáždění. Václavské náměstí bylo zase zcela naplněno a Hlavatý byl opět vyzván, aby k přítomným promluvil. Lidé mu pomohli vystoupit až zcela nahoru k soše sv. Václava, odkud zpaměti přenesl svou nedávno složenou báseň "Kolo se točí!". Byla kvitována bouřlivým potleskem a jako předchozí projev byla natočena a na mnoha místech rozšiřována. Kromě toho složil další báseň na listopadové události r. 1989, kterou nazval "Československý podzim "89".

Přišel rok 1990, kdy A. Hlavatý byl rehabilitován a za léta strávená ve vězení mu byla vyplacena náhrada. Alois Hlavatý si však pro sebe z těchto peněz neponechal ani korunu a všechno rozdal mezi Hořice a Miletín. Hořicům věnoval částku pro nemocnici a Miletínu zakoupil do věže tři nové zvony místo těch, které z věže sundali Němci za okupace.

V září roku 1991 stal se A. Hlavatý čestným občanem Hořic a v roce 1992 čestným občanem Miletína, svého rodiště.

V roce 1993 se přestěhoval z Prahy do Hořic.

Za jeho pobytu v Hořicích bylo zatím vydáno pět jeho knih: Z bláta do louže, Ozvěny domova, Pohádky z naší malé zahrádky, Šelmy na scéně a Osliáda.

Napsat pár slov z autorova života není snadnou záležitostí. Je toho tolik, že by to vydalo na obsáhlou knihu. Vzhledem k omezeným možnostem je o životě v exilu a ve věznicích napsáno jen velmi málo.

Nahlédnutí do života pětadevadesátiletého Aloise Hlavatého, které mi umožnil, mě inspiruje a beru je jako svoji velkou životní zkušenost, za kterou děkuji. Život A. Hlavatého přetnuly dvě světové války a tři revoluce, které vždy zapříčinily změnu režimů, včetně těch nejzrůdnějších, které cílevědomě potlačovaly svobodu, spravedlnost, vládu zákona i základních etických principů. Přál bych si, aby čtenář bral jeho dílo jako vyjádření nejniternějších pocitů a jako poselství - memento všem našim příštím generacím.

Doufám, že i tyto malé střípky ze života Aloise Hlavatého tomu z malé části pomohou.

Město Hořice a obec Miletín si v roce 2006 připomínají 100. narozeniny Aloise Hlavatého. Zároveň byla podána žádost na jeho státní vyznamenání za celoživotní přínos naší republice.