Husův pomník
Husův pomník (1914)
Historie hořického Husova pomníku sahá do 90. let 19. století, kdy se skupina
zdejších občanů rozhodla uctít po vzoru jiných českých měst a obcí památku
velkého kazatele Mistra Jana Husa. První Husův pomník v Čechách byl postaven v r.
1872 v Jičíně a v r. 
1897 následovala Nová Paka a Vojice.
V té době se však myšlenka pomníku objevila i v Hořicích. Zrodila se v malém
sousedském hostinci Leopolda Kořínka, kde se scházela skupinka vlastenců, mezi nimiž býval
pravidelným hostem i sochař Antonín Vondráček. Ten projevil ochotu vytesat pomník z kamene,
pokud se podaří uhradit kámen a model od vynikajícího umělce. Původně
se pomýšlelo na pomník malý a sochař Vondráček měl v úmyslu věnovat pro něj
malé místo na rohu tehdejšího Husova náměstí. Předčasná smrt mu však překazila
plány. Důležitým mezníkem v dalším vývoji událostí se stala výstava
českého severovýchodu v r. 1903, na níž byl kromě budoucího dvanáctimetrového
Riegrova obelisku vystaven i sedmimetrový žulový obelisk z lomu v Požárech. Ten pak
po skončení výstavy zakoupil její ředitel, budoucí starosta města Josef Fejfar, a věnoval jej
na stavbu Husova pomníku. V r. 1908 byl založen Komitét pro postavení Husova pomníku jako odbor
Okrašlovacího spolku, který vedl další přípravné práce. Přijatý návrh
počítal s odhalením sochy do roku 1914 nebo 1915 k 500. výročí Husova
upálení. V r. 1910 byla dokončena stavba obchodní školy a náměstí nazváno
Husovým jménem. Komitét však stál v nelehké situaci. Dosud sebraná částka
800 K totiž nestačila na opracování žulového balvanu ani na zakoupení dalšího
materiálu. Nebylo tedy ani pomyšlení na vypsání veřejné soutěže na model pomníku.
A přece členové komitétu toužili vytvořit dílo jedinečné, které by obohatilo řadu již
stávajících sochařských děl ve městě. Nakonec pomohla šťastná náhoda. Když
známý český sochař Ladislav Šaloun shlédl na pražské výstavě svou sochu Krakonoše,
reprodukovanou v pískovci hořickou sochařskou školou, přijel v září 1908 do Hořic vybrat pro
ni vhodné místo ve Smetanových sadech. Při procházce 
městem shlédl i Husovo
náměstí a projevil ochotu vytvořit model pro Husův pomník. Žulový obelisk však byl shledán
nevhodným, neboť by jeho rozměry příliš svazovaly tvůrčího ducha velkého umělce a postavit
další pomník ve tvaru obelisku bylo nemyslitelné. Byla tedy Šalounovi ponechána úplná
tvůrčí svoboda. Koncem března 1911 byl model dokončen a v květnu pro veřejnost vystaven
v sochařské škole. Zároveň pokračovaly přípravné práce. Městská rada byla
požádána, aby svým nákladem provedla vybudování základu pro
pomník a zavedení vodovodu na místo. K orientaci posloužila dřevěná kostra
pomníku. V té době však komitét obdržel nepříznivou zprávu — vídeňské
ministerstvo zamítlo žádost o provedení sochařských prací v odborné škole, což
podstatně zvýšilo náklady na stavbu pomníku. Přesto se organizátoři nevzdali a pokračovali
v díle. Základní kámen byl položen o Husově slavnosti v r. 1912 a do zimy byla
osazena spodní část pomníku. Když Ladislav Šaloun poznal tíživou finanční situaci Komitétu,
zřekl se velkoryse honoráře za návrh i zhotovení modelů. Kámen
na pomník dodal Jan Novotný z vlastního lomu v Podhorním Újezdě, sochařské
práce byly zadány vynikajícímu hořickému sochaři Františku Vejsovi (1871 — 1951). Bylo
rozhodnuto, že každá skupina postav bude provedena z jednoho kamene a stejně tak i postava Husova,
na niž byl dodán kámen o rozměrech 10 m3 z Kyselova lomu v Podhorním Újezdě.
Na zaplacení kamene i práce musely být peníze vypůjčeny. Zbývalo vyřešit otázku
bazénu, neboť členové Komitétu i Okrašlovacího spolku správně vycítili nutnost tohoto
originálního doplňku. Avšak cena za železobetonový bazén s kamennou obrubou byla příliš
vysoká. Nakonec, vzhledem k předchozí velkorysosti Šalounově, bylo rozhodnuto zadat postavení bazénu
známé pražské firmě Nosál a spol. Zároveň se pokračovalo ve finančních
sbírkách a benefičních akcích, na nichž se podílely všechny hořické spolky,
přispívali i ti nejchudší obyvatelé. K slavnostnímu odhalení pomníku došlo
5. července 1914 za účasti široké veřejnosti, tehdy krátce po sarajevském 
atentátu. Slavnostní řeč pronesl Dr. Václav Flajšhans, přední znalec Husova odkazu. Radost
zúčastněných kazila jen tíživá atmosféra nadcházející světové
války. Hořický pomník má úctyhodné rozměry — délku 13 m, šířku
9 m, výšku 11m a základy na ploše 237 m2, 2 m hluboké. Finanční
náklady přesáhly částku 20 000 korun (bez honoráře autora, který se jej zřekl, když
viděl, jak „hořičtí sbírají po krejcárku“). Pomník představuje nejen postavu
Mistra Jana Husa, ale symbolizuje i „pravdu“. Pravda je jako skála (proto je Husova postava monolitická)
a slovo otvírá skryté vody, které se spojují v řeky ústící
do bazénu. Před pravdou prchá lež i klam (shrbené postavy vlevo), lidé omládlí
a osvěžení slovem pravdy hledí vstříc slunci (muž a žena vpravo) na jih. Tyto myšlenky,
které autor sám sepsal, byly vloženy do základu pomníku. V téže době jako pro Hořice
vytvářel Šaloun i model Husova pomníku pro Staroměstské náměstí v Praze. „Hus
— toť strhující, vroucí, kypící duševní proud,“ píše Šaloun
o svém díle a dále pokračuje: „Podlehl jsem jeho živelní aktivní síle jako
podléháme neodolatelné moci doby, ve které jest nám žíti. Tvořil jsem Husův
pomník jako část veliké dějinné epopeje, která není dosud ukončena. S nitrem
rozpáleným, pobouřeným. To je zdroj a kadlub mého Husova pomníku pražského
i hořického. Historicky i umělecky žhavější půda pražská vynutila mi formu pohnutější,
kvasící, klidné prostředí půvabného města krásného českého
severovýchodu, v jehož zdech jsem našel tolik upřímné úcty k Mistru a tolik čisté
spontánní lásky k umění výtvarnému, zejména sochařskému, připustilo
kompozici vyrovnanějších tvarů a linií. Při tvorbě pomníku pražského viděl jsem Husův zjev
uprostřed živelných bouří, které se po něm v českých zemích rozpoutaly.
Vznešený a klidný — byl Hus osou života českého lidu. Rád uvidím své dílo
na venkově, uprostřed lidu, který bude ke kamenné postavě Mistrově vzhlížeti s upřímnou,
čistou úctou, beze všech malicherných postranních pocitů, uprostřed lidu českého venkova, který
ve šlépějích Husových věrně kráčel a přese všechny zloby věků jeho památku zachoval
v srdci.“Ladislav Šaloun našel v prostředí uměleckých Hořic řadu dobrých přátel
a rád se sem vracel. Jeho zásluhou bylo město obohaceno několika nádhernými díly,
a proto byl v předvečer slavnostního odhalení Husova pomníku jmenován čestným občanem
hořickým.
Ladislav Šaloun (1. 8. 1870 Praha — 18. 10. 1946 Praha)
Český secesní sochař, všestranný umělec, podporovatel snah hořické školy a galerie plastik,
3. 7. 1914 za své zásluhy jmenován čestným občanem Hořic, autor veřejných 
památníků a plastik v Praze i Hořicích, pedagog a vlastenec. Díky zájmu
o malířství studoval na pražské Reynierově kreslířské škole, později
v sochařských atelierech prof. Tomáše Seidana. Byl členem Spolku výtvarných umělců
Mánes a později i Jednoty umělců výtvarných, v letech 1906 — 1914 externím
učitelem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, pracoval v redakci Volných směrů.Svým
dílem se řadí mezi nejvýznamnější umělce českého secesního symbolismu. Autor
monumentálního pomníku M. Jana Husa v Praze na Staroměstském náměstí (r. 1915).
Podílel se na sochařské výzdobě Pojišťovny Praha, První české zajišťovací banky,
Obecního domu, Městského divadla či Wilsonova nádraží. V Hořicích kromě pomníku Mistra
Jana Husa vytvořil i známou sochu Krakonoše ve Smetanových sadech. Jeho tvorba zahrnovala i návrhy
šperků a keramiky, ilustrace či knižní vazby, portrétování známých osobností
(Svatopluka Čecha, Jaroslava Vrchlického). Jeho ateliér ve Slovenské ulici v Praze je jednou
z vinohradských památek zapsaných v seznamu kulturních památek ČR. V roce
1912 byl přijat za řádného člena České akademie věd, v r. 1946 prohlášen
za své celoživotní dílo národním umělcem.
Pro potřeby plánované naučné stezky Hořicemi (zastavení č. 4) napsali: PhDr. Oldřiška Tomíčková a Pavel Bičiště, DiS., Městské muzeum a MIC Hořice
Foto: Michal Jakl, DiS.