Památný vrch Gothard
Vrch Gothard (352 m n.m.)
Památný pískovcový vrch nad Hořicemi vznikal v období posledních výraznějších geologických proměn ve čtvrtohorách důsledkem ledovcové a vodní erozní činnosti a nánosem červeného písku z někdejší náhorní plošiny mezi Chlumy a Zvičinským hřbetem. Nejstarší osídlení vrchu pravěkými lovci a sběrači je datováno do starší doby kamenné před 25 až 30 tisíci lety. Archeologické nálezy poblíž barokního kostelíku sv. Gotharda jsou dokladem pozůstatků lidu lužické kultury popelnicových polí, ty novější pak slovanského osídlení z mladší i pozdní doby hradištní. Název Gothard vrch dostal od německy hovořících řeholníků strahovského kláštera, kteří jej spolu s částí tehdejších Hořic, tehdy ještě vsí, i několika okolními vesnicemi získali od pražského biskupa. Do celonárodního povědomí vstoupil vrch Gothard jako dějiště vítězné bitvy orebitů v čele s tehdy již slepým vojevůdcem Janem Žižkou a opoziční kališnickou šlechtou vedenou Čeňkem z Vartenberka. Památnost vrchu zvýšily během hladomoru v 18. století lidové pouti i víra v zázračnou studánku, jejíž voda pomáhala proti nemocem a hladu.
Po událostech kolem rakousko-uherského vyrovnání se i na Gothardu v letech 1868 — 69 konala protestní shromáždění vlasteneckých táborů lidu. Dnes je vršek Gothardu se dvěma, na sochařskou výzdobu bohatými, hřbitovy — starým a novým — místem posledního odpočinku zesnulých, okolní pamětihodnosti pak lákají k prohlídce i poučení zájemce o historii a umění. Na níže zmíněné památky navazuje sochařský park U sv. Gotharda s moderními skulpturami vzešlými z tradičních symposií sochařů.
Žižkův pomník (1873)
Při příležitosti 450. výročí Žižkova vítězství v bitvě u Hořic nad
opozičním panem 
Čeňkem z Vartenberka vznikl z podnětu místního Sokola na vrchu sv.
Gotharda první pomník slavnému vojevůdci v Čechách. Autorem návrhu byl hořický
sochař Pavel Jiříček (1851 — 1880), který se spolu se svým bratrem Josefem podílel
i na zhotovení sochy. Přestože Žižka velel v bitvě již jako slepý vojevůdce, umělci jej
ztvárnili hrdě vzpřímeného s páskou pouze přes jedno oko a s palcátem v rukou.
Slavnostní odhalení pomníku přerostlo v národní manifestaci proti rakousko-uherskému
útlaku za účasti pěti tisíc vlastenců z Čech, Moravy i Slovenska.
Svatogothardský kostelík
Stojí na místě kaple zbudované strahovskými řeholníky ve 2. pol. 12. stol.
Barokně byl 
přestavěn na přelomu 17. a 18 století. Prostá
vnitřní výzdoba sestává z plastik svatých zhotovených studenty sochařské
a kamenické školy. Za hladomoru v letech 1770 — 1771 proslul kostel jako poutní
místo, k jehož slávě přispěla také „zázračná studánka“
(u silnice pod sochou Jana Žižky, není dochována), která dávala podle pověry vodu léčivou
a „sytící“, protože prý zvyšovala objem pokrmů. Čtenáře povídek hořické
spisovatelky Věnceslavy Lužické potěší poukaz na okénko nad vchodem do kostelíka. Patří
světničce, kde smutně žila Frantina se špitálníkem Venclíčkem v povídce Polednice.
Janderův pomník (1879)
Nákladem hořického Sokola byl s vděčností postaven pomník významnému hořickému rodáku a vlivnému učenci nejen za přímluvu o záchranu Gothardu, jemuž hrozil zánik kvůli těžbě kamene na stavbu královéhradecké silnice, ale i za archeologické práce jím zde prováděné. Autorem sochy byl opět Pavel Jiříček (1851 — 1880), autor sousedního Žižkova pomníku. Prof. Dr. Josef Ladislav Jandera (1776 — 1857), abé Strahovského kláštera a profesor matematiky Univerzity Karlovy, je zde zobrazen v šatu příslušníka strahovských premonstrátů. Za druhé světové války byl pomník poškozen Hitlerovou mládeží, v letech 1946 — 48 byla hořickou školou v dílnách Teobalda Kaderky (1914 — 1966) provedena v ostroměřském pískovci zdařilá kopie.
Památník obětem války prusko-rakouské
Pomník nad
hromadným hrobem 1100 pruských i rakouských vojáků padlých 3. července
1866 v bitvě u nedaleké Sadové má tvar pseudogotického jehlance a stojí nalevo
za branou starého hřbitova. Autorem je hořický sochař Josef Jiříček (1835 — 1895). Náklad
byl uhrazen ze sbírek hořických občanů. Celkem 13 hrobů šlechticů, důstojníků a kadetů najdete
v jihovýchodním koutě starého hřbitova.
Hřbitovní portál (1893 — 1907)
S myšlenkou postavit monumentální vstupní bránu do nového hřbitova přišel první
ředitel sochařsko-kamenické školy Vilém 
Dokoupil (1852 — 1927). Novorenesanční architekturu navrhli profesoři Bohuslav
Moravec a Antonín Cechner, sochařskou výzdobu pak Mořic Černil (postava Anděla, církevní
emblémy a kruhové výplně) a Quido Kocián (secesní plastiky Smrt a Vzkříšeni
po stranách portálu). Záměrem školy bylo zaměstnat oba studijní obory (sochařský
i kamenický) a vytvořit dílo trvale obohacující město. Portál vznikal celkem 14 let,
vyžádal si 139 540 kamenosochařských hodin práce studentů i jejich profesorů a nakonec
dosáhl výšky 14,5 m. Na novém hřbitově odpočívají mnohé osobnosti i umělci
z Hořic, kteří se na stavbě podíleli.
Hřbitovní park s barokními sochami
Sochy sv. „Bílého“ Gotharda (nalevo) a sv. Václava (napravo při pohledu směrem k portálu) z druhé poloviny 18. století na prostranství před hřbitovním portálem jsou díly některého z žáků Braunovy školy z nedalekého Kuksu. Svatý Gothard byl přenesen ze stavebních důvodů z míst u dnešní Invalidovny. Bílým byl snad pojmenován po okolních třešňových sadech v době jarního květu. Okolní staleté lípy byly vysázeny v roce 1817 profesorem Janderou, u Žižkova pomníku pak během jeho slavnostního odhalení v roce 1873.
Riegrův obelisk
Blok kamene na tento obelisk byl vylomen ručním nářadím jako monolit v lomu v Podhorním
Újezdě v r. 1903, aby se poté stal obdivovaným exponátem výstavy v Hořicích, kde
prezentoval zručnost
kameníků. Přeprava z obce, 10 km vzdálené od Hořic, byla velice složitá a trvala
celkem čtrnáct dní. Náročným úkolem byl tehdy pověřen poslední z cechu
hořických formanů Václav Jandera, který k přepravě potřeboval 12 párů koní
a 4 páry volů, silniční mostky kvůli těžkému nákladu musely být zpevněny. Teprve
po výstavě bylo rozhodnuto o místě trvalé instalace, a to v severní části
gothardského návrší, odkud se nejvíce líbil pohled na město poslanci za hořický
okres F. L. Riegrovi. Václav Weinzettl, druhý ředitel sochařsko-kamenické školy, navrhl konečnou podobu tohoto
sloupu. Nejprve byl tento gigantický kámen nahrubo opracován a poté vztyčen na předem
připraveném třímetrovém podstavci. Během 20 dní byl obelisk zvedán pomocí
důmyslných ručních kladkostrojů hořickým stavebními mistry. Pak bylo dílo opracováno
do finální podoby a zavěšeny tři kruhy spojující znaky země České, Moravské
a Slezské do koruny Svatováclavské. Odkaz monolitu hlásá: „Buďme jednotni!“
a tři kruhy: „Buďme svorni! Pak vás nikdo nepřemůže…“ V září 1907 byl
obelisk za přítomnosti slavných osobností a tří Riegrových vnuků slavnostně předán
veřejnosti.
Text a foto: Pavel Bičiště a Michal Jakl, MIC Hořice