Tradice města
Hořický pískovec
Tradice hořického pískovce jsou velmi staré. Byl prvním trvanlivým stavebním materiálem, který již slavný Petr Parléř s oblibou používal pro své stavby a po něm i další mistři. Části nejproslulejších staveb v naší zemi jsou z hořického kamene jako např. katedrála Sv. Víta na Pražském hradě, chrám Sv. Barbory v Kutné Hoře nebo renesanční část Vladislavkého sálu.
Hořické trubičky
PŘÍBĚH HOŘICKÝCH TRUBIČEK Píše se rok
1812. Napoleon byl poražen v Rusku, jeho zbědovaná armáda táhne
zpět. Mnoho vojáků, někteří nemocní, ranění a omrzlí,
se dostávají také do Hořic, kde jsou vlídně přijati
a ošetřeni. Zvláště těžký marod, kuchař samotného císaře
Napoleona, pobývá u sousedky Líčkové a pouze její
starostlivé péči vděčí za uzdravení a záchranu
života. Nemaje peněz, odměňuje se jí alespoň tím, že jí svěřuje
tajemství přípravy nejmilejší Napoleonovy pochoutky — trubiček.
V té době samozřejmě nikdo netuší, jaké požehnání pro
potomstvo starostlivé vdovy i pro celé město z onoho nepatrného
dárku vzejde. Sousedka Líčková zpočátku
využívá receptu pouze pro svoji soukromou potřebu při rodinných slavnostech
a jako sladkou pozornost k obdarování známých. Ale trubičky
chutnají, množí se dotazy, roste zájem, a tak její dcera,
paní Kliková, ve snaze vyhovět, aniž by bylo tajemství prozrazeno,
chtě nechtě obchází domy a pečení se jí postupně
stává zaměstnáním. Lze ji vídat, kterak s kleštěmi
na oplatky v nůši nebo na trakaři putuje od stavení ke stavení
po městě i okolních vsích. Mezi lidmi si vysloužila přízvisko
„trubičková bába“ či „trubičková babička“.
Ačkoli se postupem času množí více či méně
zdařilé napodobeniny, pravá receptura se dědí po přeslici pouze
v jedné rodině. V tradici pokračují dcery paní Klikové
— Rubličová a Dmychová; světovou proslulost
získávají hořické trubičky v následující
generaci poté, co se jedna z dcer paní Dmychové provdává
za cukráře Karla Kofránka, který postavil výrobu
na pevný obchodní základ. Kofránkovy trubičky získaly
na 65 vyznamenání v zemích bývalého Rakouska,
vyvážely se do Francie, Anglie, Německa, Ameriky, Turecka, ba i Číny
a šířily po světě dobré jméno české země i Hořic.
Kofránkovo trubičkářské žezlo převzala po otci dcera Marie,
provdaná Vilenbachová, která ho třímala až do doby, kdy se i na slavnou hořickou pochoutku snesl soumrak znárodnění. Zatímco
předtím ve městě existovala řada firem — M. Vilenbachová, L.
Dvořák, F. Fejt, R. Čížek, K. Hudský, Fabingerová, A. Luštinec
— po roce 1949 byly všechny zrušeny a výroba přešla pod n. p.
Pardubický perník, později Prům. trvanlivého pečiva Praha. Hořické
trubičky se odstěhovaly z Hořic a začaly se vyrábět všude možně. Byla
zničena práce několika generací. Tradice však nezanikla v mnoha
rodinách se čile peklo dále, i když převážně pro vlastní
potřebu. Hořičáci si zkrátka život bez trubiček už nedokázali
představit. V roce 1967 byla výroba ve městě obnovena
komunálními službami. 
A dnes? Po roce 1989 přišel obrovský rozmach trubičkářství.
Podle údajů živnostenského úřadu v Hořicích
v Podkrkonoší ve městě a v přilehlých obcích
nyní vyrábí trubičky 25 soukromých podnikatelů. Všichni se uživí. Alespoň prozatím. Na několik míst jsme se zašli
podívat. Zřejmě nejstarší pamětnicí a odborníkem přes
trubičky je devětasedmdesátiletá paní F. Luštincová.
Nyní peče už jenom pro vlastní potřebu podle receptu zděděného
po předcích (mimochodem i v této rodině se prý tradovala
pověst o získání receptu od francouzského vojáka, takže
všechno mohlo být i jinak). „Dříve se pečením trubiček živila
spousta rodin, recept si každý chránil jako tajemství, které se předávalo z rodičů na děti. Dneska se pustila do výroby spousta
lidí, kteří předtím dělali úplně něco jiného —
řezník, doktor, elektrikář, zaměstnanec Milety atd., začali vyrábět
ve velkém strojově a trubičky už nejsou, jaké by měly být,
není v nich, co tam patří. Hořičák pozná
na první pohled dobrou trubičku — má mít trošku popraskaný
povrch (ne hladký jako papír) a zlatohnědou barvu. Stala se velká chyba,
že město dalo zadarmo světovou značku a že si nepohlídalo, aby se hořické
trubičky nevyráběly všude (Kladno, Tábor, Č. Budějovice atd.).
Dřív to bývalo výhradně tady v Hořicích …
(zdroj: Český ráj — Regionální týdeník Českého ráje a Podkrkonoší, roč. IV., č. 7, Vladimír Havrda, 1993)
Textilní výroba
K Hořicům patří neodmyslitelně i textilní výroba. Tkalcovství patřilo vedle kamenictví k nejrozšířenějším způsobům obživy. Dnešní Mileta a. s. je jediným podnikem, který se zabývá výrobou kapesníků a donedávna byla i jejich monopolním vývozcem do celého světa. Dnes se zde vyrábějí i ubrusy, utěrky, šátky, pyžamoviny a ostatní druhy textilu.
300 zatáček Gustava Havla
Příznivci silničních motocyklových závodů jistě znají populární závod "300 zatáček", který se od roku 1961 pořádá v Hořicích a v nejbližším okolí. Méně už je známo, že tu byl uspořádán jeden z prvních motocyklových závodů u nás již v roce 1922. Dnešní okruh měří 5150 m. Od roku 1968 se motocyklový závod "300 zatáček", spojený se jménem Gustava Havla, pořádá jako závod mezinárodní. Středisko závodu je v autokempinku "U věže".
