Husitství v Hořicích

Žižkovo vítězství u Hořic v dubnu 1423

Prolog

Roku 1423 se na vrchu sv. Gotharda u Hořic odehrála jedna z významných bitev husitského hnutí mezi orebity vedenými Janem Žižkou z Trocnova a umírněnou kališnickou šlechtou v čele s Čeňkem z Vartenberka. Bylo to první velké Žižkovo vítězství nad domácími nepřáteli. Tehdy již slepý husitský vojevůdce zde uplatnil svůj výjimečný talent vojenského stratéga, díky němuž nepočetné, avšak odhodlané husitské vojsko porazilo silnějšího nepřítele.

Orebští a Žižka

Začátkem roku 1423 opouští Jan Žižka z Trocnova město Tábor a odchází do východních Čech. Důvodem jeho odchodu bylo posílit východočeské příznivce kalicha a sjednotit je. Žižka nebyl zakladatelem Tábora a nikdy také jeho jediným vůdcem. Tamní význační duchovní vytvářeli táborskou nauku a upravovali církevní život i obřady podle svého soudu. Ve věcech politických nerozhodoval Žižka sám a některých akcí se v předešlém roce ani neúčastnil. Jeho moc tudíž v Táboře nebyla rozhodující. Žižka neměl v úmyslu se s Táborem zcela rozejít, ale nechtěl se opírat pouze o něj. Jeho cílem bylo rozšířit základnu své moci pro boje s domácími nepřáteli, které právě na rok 1423 předvídal. Tehdy se Pražané snažili o kompromisní jednání s císařem Zikmundem, většina moravských měst mu byla zcela loajální a některá města českého severu byla nerozhodná, na jakou stranu se mají přiklonit. Pevnost Hradec Králové byla tehdy největší ve východních Čechách a mnoho jejích obyvatel se hlásilo k Husovým myšlenkám. Nazývali se orebity a stejně jako táborité získali své jméno podle názvu biblické hory, své město pak nazývali jako „Menší Tábor“. Vůdcem orebitů byl hradecký kněz Ambrož, jenž přilnul k husitskému programu a k přesnému, nekompromisnímu dodržování čtyř pražských artikul („svobodné hlásání Božího slova , přijímání podobojí všem křesťanům, zákaz panování kněží nad světským majetkem, trestání smrtelných a zvláště veřejných hříchů v každé společenské vrstvě“).

Ambrož se snažil svým vlivem i autoritou o udržení „ducha čistého husitství“, který by nebyl nahlodáván věroučnými rozpory, jako tomu bylo v Táboře. Proto se stal blízkým Žižkovým spolupracovníkem. V letech 1420 až 1422 vedl orebské vojensky a politicky pan Hynek Krušina z Lichtenburka, který však později po dohodě s panem Čeňkem z Vartenberka začal vyjednávat o smíru s císařem Zikmundem Lucemburským. Z toho důvodu jej nahradil Diviš Bořek z Miletínka, majitel hořického panství. Přestože i on záhy ustoupil od radikálního husitského křídla, v bitvě u Hořic však stál jako vůdce orebitů pevně po boku Jana Žižky z Trocnova.

Přípravy na bitvu

Nepřehlednou politickou situaci v Čechách dovršil začátkem roku 1423 odchod litevského knížete Zikmunda Korybuta, do té doby správce Prahy a možného kandidáta na českého krále, zpět do Polska. Mnohá kompromisní jednání mezi císařem Zikmundem Lucemburským a umírněnou částí kališnické šlechty v čele s Čeňkem z Vartenberka vedla Žižku k urychleným přípravám na ozbrojené střetnutí.

Koncem března roku 1423 sezval Žižka zástupce orebitů na poradu do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Cílem jednání bylo upevnění vzájemných pout, jež by vedla ke vzniku nového východočeského bratrstva. Času na jednání však nebylo nazbyt, protože nebezpečí bylo veliké. Zápas mezi stoupenci Čeňka z Vartenberka a husity kolem Diviše Bořka z Miletínka začal už v březnu, proto bylo nutné co nejrychleji se připravit na bitvu, která by rozhodla o dalším politickém vývoji východních Čech. Žižka okamžitě shromáždil na Čáslavsku armádu svých příznivců a vytáhl s nimi na sever vstříc nepříteli.

Po jeho boku tehdy stál i Diviš Bořek z Miletínka, toho času hradecký hejtman, jehož panství kolem Hořic bylo nejvíce ohroženo. Proti nim se postavil jeden nejbohatších a nejmocnějších českých šlechticů té doby Čeněk z Vartenberka, jehož vliv sahal až na Jičínsko a Turnovsko.

Bitva u sv. Gotharda

R.Švajdler: Bitva na Gothardu, 1923 Jako místo budoucího střetu zvolil tehdy již zcela slepý Žižka po poradě se svými pobočníky a vlastním bratrem Jaroslavem vrch Gothard, který se zvedal nad poddanským městečkem Hořice. Kopec převyšoval okolní krajinu asi o 50 m a nebyl prudký, takže až na vrchol mohly být vytaženy bez obtíží husitské bojové vozy, opevněný dřevěný kostelík stojící na místě dnešního barokního kostela sv. Gotharda mu přitom dobře posloužil jako pozorovatelna. Žižkovo vojsko čítalo na 3000 bojovníků, z toho asi 300 jízdních, vozová hradba sestávala ze 120 vozů. Jak bylo silné nepřátelské vojsko, prameny neuvádějí, ale jezdectvo bylo jistě mnohem početnější než Žižkovo. Vojsko Čeňka z Vartenberka zaútočilo na opevněné Žižkovy vojáky od jihu, kde se nacházela ves Chvalina. Panská těžká jízda by v otevřeném terénu jistě získala převahu, ale v útoku do táhlého kopce se brzy unavila, krom toho mnoho jezdců raději sesedlo z koní a útočilo pěšky, což bylo v těžkém brnění velmi vyčerpávající. Naproti tomu husitští bojovníci kryti vozovou hradbou ostřelovali nepřítele z děl a „uváděli ho tak ve zmatek“. Přesto notnou dobu nebylo zdaleka jisté, jak bitva nakonec dopadne. Ve chvíli, kdy se podařilo zmařit pokus nepřátel o proniknutí do hradby, dal Žižka povel k útoku. Jeho bojovníci, kteří nebyli tak vyčerpáni jako druhá strana, vyrazili z vozové hradby a donutili panské vojsko k překotnému ústupu po svahu do roviny. Dle nemnoha a často si odporujících pramenů boj trval plné tři hodiny, než Žižka nabyl plné převahy. Na straně Žižky bojoval Diviš Bořek z Miletínka a několik dalších pánů a vladyků z východních Čech, mezi něž patřil např. Hertvík z Rušinova. Na panské straně vedle Čeňka z Vartenberka bojoval Arnošt Flaška z Pardubic, Jindřich Berka z Dubé a vladyka Mikšíček z Úlibic, který v bitvě padl. Poražení páni ustoupili do svých hradů a dalšího odporu v poli se již neodvážili.

Epilog

Zprávy o bitvě jsou nehojné, někde ani datum neuvádějí přesné, neboť jedny mluví o 20., jiné o 23. a některé dokonce o 27. dubnu. Nejpravděpodobněji však byla bitva svedena 20. dubna. Vítězstvím u Hořic Žižka projevil svůj talent vynikajícího stratéga, jenž dokáže maximálně využít terén i načasování útoku ve svůj prospěch, a to v krajině, se kterou byl jen málo obeznámen. Jeho zápas s domácími nepřáteli zde však nebyl skočen, nýbrž teprve začínal. Žižkovo spojenectví se zdejší šlechtou a jejími bojovníky se osvědčilo a nadále prohlubovalo. Ve východočeském bratrstvu získal Žižka naprostou převahu od srpna 1423, kdy se rozešel s Divišem Bořkem z Miletínka a později ho i v krvavé řeži u Strauchova dvora poblíž Hradce Králové vojensky přemohl. Konec roku 1423 proběhl v zemi bez větších konfliktů. Žižkův známý „Vojenský řád“ se stal základem pro vytvoření kvalitního vojska s vysokou disciplínou a politickým programem. Následujícího roku Žižka ještě vybojoval mnohé vítězné bitvy, dokud jej nenadále nepřekvapila 11. září 1424 smrt při vojenském tažení na Moravu. Zajímavé je, že v posledních měsících svého života Žižka považoval Hradec Králové a nikoliv Tábor za své nejvěrnější město. Patrně na přání vyslovené za života, doprovodil kněz Ambrož v říjnu 1424 mrtvé vojevůdcovo tělo do Hradce Králové a tam jej pochoval v chrámu sv. Ducha. Po Žižkově smrti se východočeští husité začali nazývat sirotky.

Husitské památky v Hořicích a okolí

Do dnešní doby se na Gothardě prakticky nedochovaly žádné dobové památky na bitvu 1423. Přesto tradice husitských myšlenek se v Hořicích udržovala celá staletí. Tak například se v „Pamětech“ milčického rychtáře Františka J. Vaváka můžeme dočíst o tom, jak místní lidé chodili na Gothard pro „zázračnou vodu“ a přinášívali z něj i zrní popáleného obilí a kousky rumu, doma pak vše roztloukli na prach a přidávali do mouky, které pak jako zázrakem nemálo přibývalo.

P.Jiříček: Jan Žižka, 1873 Bylo to něco podobného, jako když lidé z Trocnova s oblibou vyráběli topůrka ze dřeva dubu, pod nímž se prý Žižka narodil. Věřili, že tak získají sílu a trvanlivost. V pozdější době prováděl na Gothardě výkopy profesor Josef S. Jandera, který pod mohylou, na níž dnes stojí pomník Jana Žižky, nalezl staré zbraně, což svědčí o tom, že mohyla pochází z dob ještě dávnějších a byla tichým svědkem událostí dubna 1423. Kult husitství zde nabyl významu hlavně za národního obrození. V roce 1862 byl na Gothardě svěcen prapor pěveckého spolku Ratibor. Byla to předzvěst velikých shromáždění lidu, který toužil po národní svrchovanosti, zvláště pak po roce 1867, kdy došlo k rakousko-uherskému vyrovnání. 25. dubna 1869 se na Gothardě konal tábor lidu, kterého se účastnilo na 6000 osob. Krátce na to se tu k nelibosti úřadů konal i sjezd studentstva zemí koruny české. Zdejší největší manifestací však bylo v roce 1873 odhalení prvního pomníku Jana Žižky z Trocnova k výročí bitvy, jehož autorem byl hořický rodák Pavel Jiříček (1851 — 1880). Slavnost se proměnila ve velkou národní manifestaci, které se účastnilo 5000 lidí a bylo neseno 44 praporů s vlasteneckými nápisy jako např.: „Žižko, velikáne drahý, dosud má národ práci s tvými vrahy“. Přípravný výbor tehdy sezval „všechny rodáky na Šumavě, před Tatrami, na nivách Vltavy, Moravy i divokého Váhu“.

V.Suchomel: Husité na stráži, 1903 Neméně významným dílem je sousoší ve Smetanových sadech „Husité na stráži“ z roku 1903, které podle návrhu prof. Václava Suchomela vytesali sochaři František Vejs a Jaroslav Hátle. Další kulturní zajímavostí je husitská mohyla Mohejlík na Hořelidě jižně od města, kam dal hořický vinárník a slavjanofil Josef Šťastný umístit a 28. září 1893 slavnostně odhalit památník ke 470. výročí bitvy. Sochu českého lva stojícího na husitském voze a hledajícího pomoc na východě, vytesal do pískovce Antonín Šešina. Avšak největším vlasteneckým počinem odkazujícím se k husitské myšlence, bylo slavnostní odhalení (za silné policejní účasti) monumentálního Husova pomníku 5. července 1914. Autorem pískovcového sousoší byl tehdy již slavný sochař české secese Ladislav Šaloun, reprodukci opět provedl ve svých dílnách vynikající hořický sochař František Vejs.

L. Šaloun: Husův pomník, 1914

„Tyto památníky připomínají v Hořicích jedno z nejslavnějších vítězství Žižkových, jež nebylo bez bolestné příchuti, neboť šlo o boj Čechů s Čechy a o zabezpečení husitského programu, politického i náboženského proti domácím odpůrcům. Vzpomínky na ně nechť jsou proto nejenom pobídkou, nýbrž i poučením!“

Dodnes v Hořicích mnohé pomístní názvy svědčí o stále živém husitském odkazu. Rovněž pravidelné bohoslužby v Husitské modlitebně (bývalé synagoze) jsou důkazem především dříve silného vztahu obyvatel k Husovým myšlenkám. V současnosti se každoročně již od roku 1973, vždy kolem 20. dubna, konají dálkové pochody "O Žižkův štít", jejichž součástí jsou naučná zastavení s kvízi vztahujícími se k slavné historii Hořic.

dle knihy „Žižkovo vítězství u Hořic 1423“ Dr. Ot. Odložilíka a dalších pramenů upravil Pavel Bičiště, DiS.,foto a korekce Michal Jakl, DiS. (MIC Hořice)

Vyhledávání

Užitečné odkazy

Odběr obsahu

Co je to RSS?