Příznivec moderního umění Adam Kadmon zaslal naší redakci svoji báseň, kterou tímto vzdal hold nové soše na autobusovém nádraží. Rádi se o ní podělíme i s naší nejširší čtenářskou veřejností.
Co do začátku vám všem říct
svět umění je bez hranic
ó ano k soše stavte líca potěšíc svých zřítelnic
se neodvracej kdo chceš víc
z pohledu na sloupy bez moru
z pískovce nikdy z mramoru
tu odvrať pohled nahoru
Tam kde sol svůj kotouč vsadil
slunce s těly lidí sladil
zády k sobě muž i žena
o druhého zájem nemá
v každém ale sálá touha
žena stále snem se rouhá
muž pak mužství vlastní krouhá
v jejich touze naděj jistá
v zachování genů lidstva
to když v čistá prázdná místa
vjede loď jak v žádný přístav
Had co vlastní ocas kouše
pouštět se nemůže zkoušet
Merkur síla zachování
do žil novou naděj vhání
plynule pak přechází
ve své vlastní obrazy
Čtyři strážci mlčenliví
z kamení a přece živí
prohlíží vše světa strany
Illuzi a tržné rány
které jenom oni vidí
steré díry světa lidí
milují i nenávidí
v jejich očích zem se točí
nespálí se nerozmočí
svátost stejně jako zločin
soudí- nic je nezotročí
A pod nimi krásná práce
základ světa — dekorace
ta co denní krásu lidem
přinést má jak talíř s jídlem
vězí v tom jak snadná hravá
vítězí a neprohrává
sama sobě vlastní dráha
která nikdy nezahýbá
věru mrtvá vždy tak živá
připravená denně líbat
žádný detail nerozmývat
Celý sloup pak snáz se pozná
když se s řádem světa srovná
v tom totemu se každý z nás
kdo víme ihned rozpozná Menší však ne významem
dva další v nebe též se pnem
jen dosáhnout co nejvýše
až za lásku až za klišé
Jak tento květ svou žhavou snahou
dere se za svojí vláhourozvíjí svůj talent marný
hází háčky na vše strany
doširoka nezaniká
zotevírá všechna víka
dělá dětem správný příklad
dělá dětem společníka
Na čem stojí? Co ho drží?
snad to plži nebo mlži?
tento není bezobratlý
tři páteře ty mě mátly
každý přece jednu máme
víc či míň ji ohýbáme
tak jak sami sebe klamem
tyhle jsou však rovný kámen
Čí je celý pomník tváří?
květ co na páteři září
jistě je to jasné přec
květ s páteří je umělec
Na druhém pak na vrcholu
smrt s životem stojí spolu
tak se oba mají k snědku
hodokvas na kultu předků
hrdý mocně ční si horem
ignorován mnohým tvorem
s tím že natisíc má forem
setká se s ním každý bohém
Pod ním leží co z nás zbyde
kosti bílé základ křídy
tak už se s tím smiřte lidé
přestaňte lát smrti bídy
cudná lesklá svojí kosou
samotnou je světa osou
zdmi co mírně nakřivo jsou
nezabráníš duši pusouodejít…
Všechny zdi budou zbořeny
a tento pilíř jsou kořeny
ač nejsou tradičně nazřeny
jsou v tradičním smyslu zavřeny
Řád světa-umělec-kořeny
ta svatá trojice nad námi tu bdí
vždy prvá nikdy poslední
vždy zhasne vždy zas rozední
je konec táhle nebem zní
Komu tu dlouhou báseň věnuji?
Jen Dagmar Áně Jáně Pétě Wendy Johance Markétce Markovi a Kozlovi
Autor: Adam Kadmon, příležitostný básník
Redakce: pb+mj