Můj děda a náš anděl
- Datum: 14. 2. 2006 v 9.20,
- Rubrika: Povídky o Hořicích,
- Čtenářů: 3665,
- 10 komentářů
Čtenář z Austrálie nám poslal zajímavou povídku o Hořicích. V Čechách se nám podařilo najít autora Vieroslava Mesarče z Vysokého Mýta. Pro ilustraci jsme přidali obrázky. Pro každého, kdo trochu zná hořické reálie, je povídka příjemným čtenářským zážitkem:
Prožíval jsem své první prázdniny a dědeček mi navrhl, abych s ním jel do Hořic v Podkrkonoší, do jeho rodného města. Můj děda byl sochař, absolvent hořické sochařské školy. Často mi ukazoval různé nákresy a vyprávěl o své sochařské práci, ale nejvíce o Hořicích, hořickém pískovci a podobných věcech, kterým jsem vůbec nerozuměl.
Měl jsem dědečka moc rád, byl to úžasný vypravěč a laskavý člověk. Také se mi líbil jeho klobouk, bez kterého nikdy nevycházel. Byl to takový tmavý širák, jenž však na hlavě nikdy nebyl příliš dlouho, neboť dědeček neustále někoho zdravil a širák obřadně při každém pozdravu smekal. To se mi fakt moc líbilo. Těšil jsem se na výlet s milovaným dědečkem a program cesty jsem zcela nechával na něm. Ostatně, v mém věku mi ani nic jiného nezbývalo, že? Tak jsme tedy vyjeli. Autobus zastavil v Hořicích na náměstí. Bylo dost větrno a děda si musel neustále přidržovat svůj širák, a aby ho snad nebolela ruka, smekal klobouk ještě častěji než obvykle. Z náměstí k sochařské škole to není daleko, ale nám cesta trvala dost dlouho, neboť se dědeček, jako obvykle, zastavoval na pár slov snad s každým druhým člověkem, kterého potkal. Byl jsem již trochu netrpělivý, čehož si děda vůbec nevšímal. Byl najednou pohlcen svým městem i dávnými přáteli jež potkával.
Sochařská škola, kam jsme přeci jen dorazili, v mnohém předčila má očekávání. Byla to starobylá budova, ale nikoli tmavá a zaprášená, a už vůbec ne plná kamení, jak jsem si to v duchu představoval, ovšem soch bylo všude plno. 
Jen těch krásných plastik na ozdobných římsách na střeše a průčelí budovy! A což teprve uvnitř! Nevycházel jsem z údivu a s očima navrch hlavy jsem následoval dědečka po chodbách a ateliérech. Provázel nás starší pán, který byl asi správcem, a s dědečkem se dobře znal. Nejdéle jsme všichni postáli před bustou mistra Myslbeka. Děda znal historii snad každé plastiky, co jsme viděli, a se zaujetím mi o nich vyprávěl. Nakonec, když už jsme prolezli školu snad od půdy až po sklep, jsme se s panem správcem rozloučili a vyšli ven. Vítr se již téměř utišil, takže bylo velice příjemné počasí. Dědeček se chvíli rozhlížel kolem sebe, jako by si chtěl okolní domy, a ulice navždy vtisknout do paměti. Snad se obával, že tento výlet do města jeho mládí je poslední.
Po chvíli jsme se vydali přes náměstí směrem ke hřbitovu, kde odpočívali dědečkovi blízcí. Hřbitov se rozkládal na kopci nad městem. Cesta vedla stále vzhůru a poslední úsek byl velmi strmý. Před nejprudším úsekem cesty jsme se zastavili, aby dědeček nabral dech. 
Stáli jsme před branou Smetanových sadů, kterou střežil pár sokolů. Seděli na podstavcích, každý po jedné straně brány. Byli nádherní! Nemohl jsem z nich spustit oči a neustále jsem otázkami dotíral na dědu, aby mi o nich řekl všechno, co ví. Dodnes vidím ty majestátní ptáky, provedené v nadživotní velikosti, s jejich hrdým držením hlavy a pronikavým pohledem, zkoumajícím každého návštěvníka. Chtěl jsem jít do parku, ale dědeček řekl, že až cestou zpátky se tu zastavíme. Tak jsme tedy vyšlápli do prudkého kopce, na jehož vrcholu nás vítal anděl s rozevřenou náručí, stojící na vrcholu mohutné kamenné hřbitovní brány, obklopen ještě jinými sochami, jež představovaly osoby a bytosti mně neznámé. Ovšem nade všemi se tyčil anděl v dlouhé říze a jako by volal: 
"Já jsem tady pánem a toto je mé království!" Nemohl jsem se pohledem od něj odtrhnout, přitahoval mě jako magnet. Celý jeho postoj byl tak sugestivní! Ruce mírně rozpažené s dlaněmi obrácenými vzhůru a s hlavou skloněnou tak, aby co nejlépe viděl příchozím do tváře. Jeho oči se upíraly přímo na mne, ať jsem se pohnul kamkoliv. Gesto rukou, upřený pohled a pootevřená ústa ve mně vyvolávala dojem, že anděl cosi volá! Moje fantazie se rozběhla na plné obrátky a já v duchu slyšel jeho volání: "Toto je mé království, jsi-li však hodný a dobrý,vejdi!" Dědeček se zatím vydýchal a chtěl projít branou, ale já ho uchopil za ruku a zadržel naléhavou otázkou: "Dědečku, slyšíš to také? A copak mám slyšet?," odvětil děda. "Snad ne anděla?" otázal se. V očích mu tančily šibalské jiskřičky, ale v hlase nebyl žádný výsměch, spíše jakési radostné uspokojení. Horlivě jsem kýval hlavou, jako že ano, že ho slyším! "Víš, když jsem tu byl poprvé", pokračoval děda ve vyprávění, "mohlo mi být asi jako tobě nebo možná ještě méně, také jsem ho slyšel. A můj tatínek mi tehdy řekl, že ten, kdo má citlivou duši a umí naslouchat a vnímat, tak ten kolikrát slyší a vidí věci, jež nikdo jiný slyšet a vidět nemůže". Dědeček domluvil, stiskl mi pevně ruku a vešli jsme, bedlivě sledováni pohledem anděla, 
kamennou branou na hřbitov. Hořický hřbitov si pamatuji jako ponuré místo s mnoha vzrostlými stromy, nepropouštějícími mnoho světla, takže onu zvláštní hřbitovní atmosféru umocňuje šero, panující i v pravé poledne. Sochy a náhrobky v tom podivném osvětlení vrhaly ještě podivnější stíny, a nebýt dědečkovy silné dlaně, jíž jsem se pevně držel, asi bych odtud prchal jak nejrychleji by to šlo.
Náhrobek rodiny mého dědečka byl sice jednoduchý, ale o to více dojemný. Na horní straně náhrobního kamene z černé leštěné žuly seděli dva holoubci z bělounkého mramoru. Vlastně seděl jenom jeden, ten druhý jakoby pololežel opřen o svého druha s hlavičkou bezvládně visící přes hranu náhrobku dolů. Zobáčkem se zlehýnka dotýkal přední strany náhrobku, kousíček nad oválky s obrázky starodávně vyhlížejících lidí. Byli to mí praprarodiče, ale přiznám se, že mnohem větší pozornost jsem věnoval těm bělounkým holoubkům. Vypadali tak skutečně! Bolest, žal a nesmírný zármutek nad ztrátou milovaného druha vyzařoval přímo hmatatelně ze sedícího holuba, až jsem měl tisíc chutí vzít ho do náruče a pochovat ho, ukonejšit. Přistoupil jsem blíž a smutného holoubka pohladil. Lehce, jenom velmi lehounce, abych ho snad nevyplašil. "Krásná práce, viď?", řekl dědeček a mně se najednou ulevilo, že nejsou skuteční, ale jenom mramoroví. Vyprávěl o svém příteli sochaři, který je vytvořil, ale vím již jenom to, že byl odkudsi z Chorvatska. Ten pro mne divný název země mi uvízl v paměti, protože jsem to slovo neustále převaloval na jazyku a drtil mezi zuby. Zvláštní a dráždivý zvuk tohoto cizího slova mě na okamžik zcela pohltil. Ještě chvilku jsme postáli u hrobu a pak si děda nasadil svůj veliký klobouk a vyšli jsme z místa posledního odpočinku mrtvých opět do světa živých.
Proběhl jsem jako vítr branou s andělem a zastavil se až tam, kde se cesta začínala prudce svažovat dolů k městu. 
Teprve pak jsem se otočil a podíval se zpět. Dědeček právě vycházel ze hřbitovní brány. Jeho chůze byla pomalá a těžkopádná, jako by ho cosi tížilo a tisklo k zemi. Nad ním rozpínal ruce anděl. Z dálky jako bych slyšel trochu posměšný hlas: "Ty se vrátíš! Všichni se ke mně vrátíte! Slyšíš, človíčku?!" Leckdo může říci, že moje fantazie byla přespříliš bujná, ale já vím své. Ostatně, nebyl jsem asi sám kdo ho slyšel, neboť děda se za branou otočil, smekl klobouk a pokynul hlavou směrem k andělovi na vrcholu brány. Vypadalo to, jako by mu přitakával. Byla to jenom chvilinka, nežli si dědeček opět nasadil svůj širák, a pomalou chůzí se vydal za mnou.
© Vieroslav Mesarč, 45 let, 25.1.2006
Text původně vyšel jako soutěžní povídka na webu Pozitivní noviny
Autor redakci horice.org napsal jméno svého dědečka, tímto pamětníkům můžeme odhalit malé tajemství, "kouzelným dědečkem" byl Jaroslav Klazar, narozený v Hořicích 1895. Pokud vás povídka zaujala, můžete napsat na e-mail vnuka — autora povídky — Vieroslava Mesarče.
Redakce Mgr. Michal Kuchta
Komentáře k článku
Nejčtenější články
- Hovorkovy hořické trubičky se staly potravinou roku 2008
- Hořičák boduje svou fotografií v soutěži Kráska léta 2008 na indes.cz
- Opilý mladík na motorce ráno spěchal z hospody a srazil strážníka
- Cyklomaraton horských kol v Hořicích
- Swell otvírá nový areál
- Pravidelná odstávka bazénu
- Zasílejte tipy na Osobnost města Hořic roku 2008
Nepřehlédněte
- Lampiónový průvod 9.10.
- Konec platnosti občan. průkazů
- Hořičáci dobývají svět — Meteory
- Nová mapa Hořic
- Letecký snímek
- Mapový server Hořic a okolí
- Panoramatické fotografie portálu
- Fotogalerie z ÚSP
ANNA BIČIŠTOVÁ
Posláno: 21. 9. 2008 v 14.16
POVÍDKA BYLA MOC KRÁSNÁ.PROŠLA JSEM DÍKY NÍ MÍSTY MÍCH SNŮ.V HOŘICE JSEM BYLA JEN JEDNOU ALE NEDÁ SE NA NĚ A KOPEC OBYDLENÝ SOCHAMI ZAPOMENOUT.CÍTILA JSEM SE TAM JAKO DOMA.BYDLÍM V OSTRAVĚ ALE TAM JSEM CÍTILA JAKO BYCH PATŘILA TAM.ČASTO SE MI ZDAJÍ SNY ODEHRÁVAJÍCÍ SE V HOŘICÍCH.
ViMe
Posláno: 27. 5. 2008 v 14.33
pro paní Marcelu:
moc děkuji za krásná slova, jsem moc rád, že se vám povídka líbila.
V.M.
Marcela
Posláno: 19. 4. 2008 v 22.39
Nádherná povídka, jako by mě provázela milovanými místy, ke kterým mám ten nejkrásnější vztah. Většinu života jsem prožila v Praze, ale své dětství a dospívání doma, v mých milovaných Hořicích, kam se neustále a ráda vracím. Pokaždé si říkám jsem DOMA! Mám čtyři děti, jako malé poznaly Hořice, kam v době když dospívaly přivedly zase své přátelé a tak se okruh lidí, kterým Hořice učarovali neustále rozrůstal.
Chtěla bych za tu povídku moc a moc poděkovat. Je nádherná a dědeček autora, který povídku napsal byl zhruba stejně starý jako můj otec, který by se letos dožil 100 let je na onom hřitově pochován. Na starém hřbitově zase moji prapředci. Je to pro mě magické místo, ke kterému mám ten nejhlubší vztah.
Hrob se dvěma holubicemi znám a až se příště vypravím na hřbitov, půjdu se tam podívat s pocitem, že tak trochu znám historii tohota místa.
Ještě jednou děkuji
Marcela
Ludmila
Posláno: 29. 12. 2007 v 5.59
Zajimalo by mne, co vyrostlo z Vas, clovicku pod jmenem Dalemon. Nejspis nemate srdce a tak nedovedete pochopit vzpominky na detstvi, ktere opravdu jsou sepsany peknym slohem. Chtela bych cist neco od vas, Asi jste hodne nestastny v zivote, kdyz jste timto zpusobem reagoval na to, co pan Vieroslav psal srdcem. Ja mu dekuju a Vy se vzpamatujte, pokud uz neni pozde.
v.
Posláno: 18. 10. 2007 v 18.07
Taky se me ta povidka velice dojala. Jiz ziju sest let za morem, tak se me z toho smutno.
ViMe
Posláno: 19. 7. 2007 v 9.45
Pro Dalemona.
Dobrý den,
Nechci rozvíjet nějakou nepřátelskou debatu, ale jen bych vám chtěl jisté věci osvětlit. Tak tedy nemám touhy stát se spisovatelem, jen mě prostě baví občas cosi sepisovat. Že se to někomu líbí mě těší, ale nic víc. Taky jsem nikoho nenutil to kamkoliv vyvěsit a už vůbec nikoho nenutím to číst :-) Přeji pohodu a klid.
PS ani jste neuvedl pravý e-mail, chtěl jsem vám původně napsat tam a ne sem :-)
S pozdravem
Vieroslav Mesarč
violon
Posláno: 7. 7. 2007 v 21.58
Neznaje tento kraj jen díky dotázání se místních občanů podařilo se mi nalézt lom u sv.Josefa,kde si sochaři vybírali kámen k vytvoření soch na jejich simpozium v r.2007.
Lituji jen,že tuto povídku čtu až teď po mojí návštěvě Hořic.Jistě bych ohoho anděla také přišel pozdravit .Povídka je krásná psaná s citem,v uvědomění si běhu života a hodna k přečtení.
dalemon
Posláno: 4. 7. 2007 v 18.45
No povídka o tom, jak se stát pokud možno spisovatelem, ale myslím, že tomuto muži se tak nestane. A Pan Kuchta z redakce byl asi přesvědčen o zviditelnění sebe sama, ale budiž mu dopřáno. A "človíček" je nejspíš slabomyslný Hořický občan, jenž má pocit že ostatní jsou hlupáci.
"Nechť každý má názor svůj viditelný a nenechává ho pro sebe sama, neboť jen vidět znamená mít úspěch"
Taky jsem ho slyšel!!
Posláno: 17. 3. 2007 v 20.20
Ta povídka nádherná čtu ji už podruhé a pořád se mi u ní svírá srdce dojetím.A při tom je taková jemná, citlivá jako kv ětina na světlo a musím říct až tam budu tak se na ten hrob pujdu podívat a zapálit svíčku.A toho člověka bych rád poznal.
Ps.:Je mi 16 let a tuhle povídku bych pověsil ve školách na nástěnku protože každý kdo se tu narodil by to měl alespoň jednou číst
Človíček
Posláno: 19. 2. 2007 v 0.54
Je to krásná povídka.Je v ní cítit láska k Hořicím a ke svým předkům.Hlupákem je každý kdo si povídku nepřečte.